Známý herec, průvodkyně turistů a nezaměstnaný básník prozrazují, jak se u nich naplno projevila deprese a co jim pomohlo začít zase pracovat... „V plný fyzický kondici najednou nejste schopní vyjít z domu, udělat banální úkony, prostě se to tělo nedá používat...“ Herec a režisér Miroslav Hanuš, ale i průvodkyně Pavla Kasalová a básník Ondřej Hložek vzpomínají na stavy ve svém životě, kdy jim deprese bránila ve všem včetně práce. „Divný je na tom taky to, že když mi bylo nejhůř, tak si toho skoro nikdo nevšiml, to prostě nevypadá jako zlomená noha, a člověk taky tak nechce vypadat, tak to nedává nijak najevo, ještě by tomu podlehl víc... Ve smečce, když dá zvíře najevo slabost, tak je vyloučený, takže v tomhle smyslu je hrát, že jsem v pořádku nebo že na tom nejsem tak špatně, stejně klíčový pro herce i neherce,“ svěřuje Miroslav Hanuš ve filmu režisérovi Jiřímu Podlipnému. Ten natočil první díl dokumentárního cyklu Péče o duši, věnovaný duševnímu zdraví a práci. Hlavně tomu, jak je snadné pro pacienta s duševním onemocněním o ni přijít a jak náročné je práci si dlouhodobě udržet v rámci léčby, která trvá roky. „Projevuje se to jako úzkosti, deprese, veliké pocity viny, sebedestruktivní myšlenky a neuspokojení ve vztazích plus problémy s prací,“ vyjmenovává Pavla Kasalová: „Pro mě kolo znamená nabrat energii, přestat přemýšlet negativně, vyjet do přírody, zapojit to tělo, je to strašně důležitý, jako prevence, je to prostě kruciální číslo jedna.“ Pořadatel literárních akcí a básník Ondřej Hložek přiznává duševní nemoci i výhodu inspirace: „Mám spoustu manických fází, během kterých já píšu, chrlím doslova texty, ale nestalo se mi za posledních pět let, že bych vytvořil báseň v depresivní fázi, vždycky je to v manické fázi. Manická fáze, to je orchestr, to je ohňostroj, to je spousta nápadů, spousta věcí, řada taky zůstane nedokončených, protože jak to napětí vstane, tak rázem i upadne...“

Přidáno: 21 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste

Michala celá léta všichni považovali jen za feťáka. Až v terapeutické komunitě se zjistilo, že má duální diagnózu, neléčené psychiatrické onemocnění překryté závislostí na drogách... „V těchto místech jsem prožil ty největší krize a čekání na detox, abych mohl jít do léčby. Měl jsem psychózy, čekal jsem na to jak na smilování, byly tam myšlenky i na sebevraždu...“ Vyprávění dnes čtyřicetiletého úspěšně léčeného Michala Růžičky má mnoho temných momentů, naštěstí s dobrým koncem. „Halucinace, slyšiny, takový myšlenky, že jsem kousek od kolejí, že skočím pod vlak, protože jsem tady seděl a čekal jsem, jestli tam hupsnu nebo nehupsnu,“ vzpomíná Michal na dobu předtím, než se dostal do terapeutické komunity Magdalena. Režisér Petr Hátle ho ve svém filmu Narodit se podruhé přivádí do komunity už jenom na návštěvu s ohlédnutím za léčbou. „Michal dokázal po dvaceti letech těžké drogové závislosti začít abstinovat a naučil se žít s diagnózou schizofrenie,“ vysvětluje režisér. „Navíc se o své drogové minulosti i nemoci rozhodl otevřeně mluvit a nabízí pozitivní zprávu o tom, že lze vystoupit z osobního pekla a žít smysluplně i po letech závislosti.“ K vysvobození vede dlouhá cesta přes detox, léčbu a pobyt v terapeutické komunitě, jak vysvětluje terapeut z Magdaleny Pavel Hanzal: „Když k nám přijde nový klient, tak to, co je důležitý, je naučit ho pravidlům, ale ještě důležitější je ho přijmout. Protože on se ještě nepřijal, a aby to mohl někdy udělat, tak to musíme udělat jako první. Musíme ho přijmout tak, jak je, a pak mu můžeme pomáhat, zkusit mu dodávat odvahu a podporovat ho, aby nelhal, aby nám začal věřit, aby nelhal ani sobě... Já tam s nimi žít už venku nebudu, takže jestli mně lžou, tak dobrý, ale oni lžou sobě, to je horší... Takže aby se uměli radovat, aby se naučili si rozumět, co se ve mně odehrává, co cítím. Sprostý slovo od E, to jsou emoce, protože pro ně je to strašně komplikovaný...“ Jak se Michalovi podařilo vrátit se do normálního života, najít si práci a přítelkyni a obnovit zničené vztahy v rodině, vypráví film Narodit se podruhé z dokumentárního cyklu Péče o duši.

Přidáno: 21 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste

„Hrdinové našeho dokumentu o lidských právech v psychiatrii jsou výjimeční tím, že se na jedné straně dokázali vypořádat s traumatizující zkušeností s omezujícími prostředky v psychiatrii, ale nejenom to, oni se dokonce začali v reformě psychiatrie angažovat, a svou negativní zkušenost tak využívají k tomu, aby se situace zlepšila,“ přibližuje režisér Tomáš Klein děj svého dokumentu z prostředí psychiatrické léčebny Bohnice. V rámci probíhající reformy psychiatrické péče zdravotníci procházejí kurzy, které je mají naučit větší empatii s pacienty, kteří jsou vzhledem ke svému stavu drženi na klinikách nedobrovolně, z rozhodnutí soudu. S tím souvisí otázka, kde je hranice mezi omezením osobní svobody v zájmu pacienta a manipulací, která mu už ubližuje? „Poměrně dlouho mi ta psychóza dojížděla, než zabraly léky, tak můžu říct, že jsem odpor nějaký kladl, takže jsem prvních čtrnáct dní na Neklidu strávil první čtyři dny na sledovací místnosti na kurtech, a pak jsem byl na samotce. Co jsem vypozoroval na ostatních pacientech, tak jak někdo projevil nějaký nezvyklý chování, jeden kluk si tam cvičil tajči, druhý kluk běhal po chodbě, tak dostal ampulku modrý medicíny a šel si prostě lehnout, anebo byl zavřený na pokoji nebo prostě přikurtovaný. Základní problém, co jsem tam vnímal, byl ten, že se tam nemáte, co se týká lidských práv, na koho obrátit, a druhá věc je, že nemáte s kým konzultovat svůj zdravotní stav...“ vzpomíná na svou hospitalizaci Jan Botlík, další z hrdinů filmu Tomáše Kleina. Tohle by měla změnit kontrola kvality péče v psychiatrii, které se v bohnické nemocnici věnuje Jan Běhounek, zároveň profesí psychiatrická sestra na ambulantním oddělení: „Tady jsem si kdysi dávno na vlastní kůži vyzkoušel, jak se může cítit člověk, který je přikurtován. Doslova jsem se nechal svými kolegy přikurtovat, lomcoval jsem s těmi kurty, nemohl jsem se z toho dostat, a to samo o sobě by ještě nic neznamenalo, kdyby, byť ze srandy, nevstoupil do téhle místnosti tehdy můj šéf, nedržel v ruce cévku pro cévkování močového měchýře a neřekl, byť ve vtipu, tak mě ho kluci podržte, já ho zacévkuju. Ten zážitek u mě hodně proměnil další smýšlení o tom, jak vlastně přistupovat k lidem, u kterých je nutný použít toho omezení, a je to myšlenka, kterou s sebou táhnu i do nácviků, ve kterých se snažíme a budeme snažit trénovat personál, pokud možno tak, aby k těm omezením vůbec nemuselo dojít.“ Na zdravotníky jako klíčové partnery v reformě psychiatrické péče se zaměřuje ve svém filmu i režisér Tomáš Klein: „Na druhé straně je to zdravotní bratr, který je součástí příliš pomalu se reformujícího kolosu české psychiatrie, který měl tu odvahu se v rámci projektu simulované medicíny taky nechat přivázat k posteli, těmto hrdinům podívat do očí a společně hledat cestu ke změně.“

Přidáno: 21 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste

Poprvé se pořezala ve třinácti letech a od té doby nesčetněkrát. Co vede mladé lidi k sebepoškozování a díky čemu se mohou zachránit? ... „Marie mě upoutala svou extrémní vnímavostí, vysokou inteligencí a neobyčejně černým smyslem pro humor,“ říká režisérka Zuzana Kirchnerová o hlavní protagonistce svého filmu Marie v hlavě. „Zároveň byla schopná velmi dobře domyslet, co pro ni zveřejnění jejího příběhu bude znamenat, a i přesto se rozhodla do toho jít, protože chce pomoct ostatním lidem s tímto problémem,“ vzpomíná režisérka. Marie Vonzino studuje na univerzitě a na první pohled by nikdo neřekl, že může už od dětství mít vážné psychické problémy s nutností psychiatrické péče. „Většinou se pořežu ve sprše, takže se potom sprchuju dál, čekám, až se to zastaví, pak vylezu ze sprchy a jdu dál,“ vypráví Marie v dokumentárním filmu. „To první, co se mi vždycky po řezání dostane, je hrozná úleva. Nemusím řešit školu, nemusím řešit vztahy s rodiči, s bráchou, nemusím řešit to, že nezapadám mezi vrstevníky, můžu řešit jenom to, že teď mi tady teče krev a já se o to musím nějak postarat, aby po mně nezůstala krvavá koupelna.“ V posledních letech výrazně vzrostl počet dětí a dospívajících s psychickými poruchami. Podle WHO až 20 % dětí a dospívajících zažije nějakou formu duševního onemocnění. Navíc polovina prvních příznaků duševních onemocnění se projeví již před 14. rokem věku a až tři čtvrtiny před 24. rokem věku. Většina nemá k dispozici včasnou pomoc, nebo ji ani nevyhledává, a to z mnoha různých důvodů včetně stigmatizace. Další faktor toho vývoje je pandemie covid-19, která ovlivnila duševní zdraví množství dětí a dospívajících. Jedním z jejích důsledků je i nárůst sebepoškozování a sebevražedných úmyslů u mladé generace. „Já jsem se už dopředu domnívala, že situace v dětské psychiatrii nebude jednoduchá. Ale i tak mě naprosto šokovalo, jak moc je péče o dětské pacienty nedostupná,“ říká k tématu režisérka Zuzana Kirchnerová. „Zároveň mě velmi nemile překvapilo, že i třicet let po revoluci jsme daleko za západními standardy, že se fatálně nedostává individualizované péče a že se děti z psychiatrických hospitalizací často vracejí v horším psychickém stavu, než v jakém byly v době nástupu do zařízení, které jim mělo pomoct,“ vyjmenovává filmařka hlavní problémy dětské psychiatrické péče.

Přidáno: 21 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste

Jak najít duševní rovnováhu po traumatu, které člověka zasáhlo náhle a zvnějšku? Tři matky ve filmu Olgy Sommerové se do psychiatrické péče dostaly po tvrdých ranách osudu – velké rodinné tragédii, znásilnění v dospívání a po přepadení nezvaným návštěvníkem doma v ložnici. Když opadl prvotní šok, časem se dostavily vážné psychické problémy... „Stalo se to v roce 2015, my jsme vjeli s manželem do myčky. A kdyby tam on nebyl, v tu chvíli, tak mně by bylo jedno, jestli tu myčku rozbiju, ale já bych z toho auta musela utéct. Hrozný pocit, že se udusím. Ale on tam byl, tak mě chytil za ruku, a já jsem mu říkala, je mi špatně, mluv na mě, anebo vylez a zařvi, ať to zastaví, ať pustí nás ven, protože já musím dýchat. To byl první náznak, že se něco děje, že něco není v pořádku,“ vzpomíná Pavlína Peniaško. „Prostě všechno je špatně. Nechce se ti jíst, nechce se ti ani umýt, učesat a ustrojit se, a pak nejhorší je, když přijdeš k lékaři a tam ti psycholog nebo psychiatr řekne, víte co, kupte si svetr a běžte k holiči a ono to bude dobrý. Protože vcelku vypadáte dobře. Tak to tě úplně dorazí,“ vypráví Renata Stehlíková. Moderátorku Lucii Vopálenskou dohnala děsivá zkušenost z nočního vloupání. „Já jsem pořád čekala, že ten člověk přijde znova. Nebyla jsem schopná jít do kuchyně, přes kterou přišel skrz okno, nebyla jsem schopná tam umýt nádobí skoro dva roky. Postupně jsem přestala zvládat spoustu věcí, bála jsem se lidí, blízkosti, to ovlivnilo moje vztahy, protože jsem nemohla s nikým žít,“ popisuje Lucie. Film režisérky Olgy Sommerové Matky, které našly sílu žít, vypráví o tom, že překonat vážné trauma s psychickými následky jde vhodnou medikací a psychoterapií, ale je to běh na dlouhou trať.

Přidáno: 21 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste

Každý třetí Čech má podle Národního ústavu duševního zdraví psychické problémy. Mnoho lidí tak zažívá osobní zkušenost s duševní nemocí u blízkého člověka, ale jen pár z nich dokáže o svém každodenním vypětí mluvit s okolím, natož na kameru. Na pečujících spočívá často hlavní tíha zodpovědnosti, chybí jim informace, a také dostupné a individuálně zaměřené služby. Režisér Oskar Reif našel dvě obětavé rodiny, které mohou vyprávět... Silva byla od dětství extrovertní a činorodé dítě. Od stanovení ADHD přes panické ataky se její velká citlivost vyvinula až k duševní nemoci. „Ty její problémy jsme vždycky neidentifikovali jako projev duševní choroby,“ vzpomíná maminka Barbora Chrudinová. „Člověk pořád pochybuje, když se ta nemoc pohybuje na pomezí, jestli je to nemoc nebo není, Silva sama se také někdy obviňovala z toho, že si to jenom vymyslela, takže je to v tomhle trošku záludný. Pokud to dítě nemá jednoznačnou psychiatrickou diagnózu, tak se můžou odehrávat i dost vážné problémy, aniž se to projeví navenek. Pak se rodiče třeba diví, že dítě spáchá sebevraždu, že vždycky bylo v pohodě. Ale ono v pohodě asi nebylo, jen to nedávalo najevo.“.. Michalova maminka Jitka Kovařinská byla před lety svědkem jeho skoku z okna v pátém patře. Dodneška mu pomáhá postavit se zpátky na vlastní nohy fyzicky i společensky. Michalovy problémy spustila před maturitou smrt tatínka. „Začaly se u něj objevovat zvláštní stavy, že byl ve velmi silném smutku, zničehonic to vystřelilo do extrému, že byl zase veselej a šťastnej, pak zase nemluvil,“ vzpomíná jeho bratr Jan. „Na začátku to vnímání z jeho strany bylo, nic nepotřebuju, jsem jenom smutnej a naštvanej, ale když se ty jeho stavy hromadily dál a zjistili jsme, že nám rozprodal polovinu bytu, tak jsme na něj vyvíjeli tlak. Potom jsme ho našli jednoho dne ve sklepě...“ Silva i Michal měli štěstí na milující rodinné příslušníky, díky kterým žijí svůj život většinou mimo zdi nemocnice. Péče o ně je ale pro celou rodinu nesmírně náročná a nedá se zvládnout bez pomoci zvenku.

Přidáno: 22 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste

Alžběta v dětství utekla od matky, která ji surově bila. Renata byla při cyklistických závodech svědkem smrtelné nehody jiné závodnice. V dospělosti jsou obě klientkami psychiatrických nemocnic, každá s trochu jinou diagnózou, ale opakovaně. „Deprese je podle mě naprosto změněný stav prožívání a vnímání věcí okolo sebe. To je stav, kdy máte na zádech železnou kouli a ta vás tlačí do země a na kolena. A u toho všeho jste si vědomi svojí nedostatečnosti, že nefungujete a ani nebudete,“ bilancuje Renata, která do svých dvaceti let vrcholově sportovala. „Na Renatě mě zaujala především její chuť se léčit a víra v celý zdravotnický systém, kterou nabourala až jedna negativní zkušenost. Přestože je Renatina diagnóza celkem závažná a rezistentní vůči lékům, vždy podstupovala další a další hospitalizace s nadějí, že tentokrát jí lékaři pomohou,“ vypráví režisérka Rozálie Kohoutová. „Než jsem se dostala na psychiatrii, denně jsem běhala deset patnáct kilometrů, jezdila jsem závody s psím spřežením, věnovala jsem se výcviku psů, jezdila jsem na koni,“ vypráví veterinářka Alžběta. „Pak jsem skončila v nemocnici a za rok jsem nabrala padesát kilo. Oni místo aby tomu člověku pomohli, tak ho nacpou práškama, a nic, vůbec nic!“ Alžběta se do projektu Péče o duši přihlásila sama prostřednictvím výzvy na obrazovce České televize, protože se o svoji zkušenost s opakovanými hospitalizacemi chtěla podělit. „Alžběta je v něčem Renatiným opakem. Hodně jsme se bavily o tom, že kdyby s ní někdo v dětství smysluplně mluvil a pracoval, nemusela by možná být v dospělosti hospitalizovaná,“ říká režisérka Rozálie Kohoutová. „Člověk se musí vyrovnat se svou diagnózou, řeší, jak navázat ve vztazích, co v práci, ve škole a podobně. Většinou je psychicky velmi oslabený a blízký zhroucení. Skoro všechny příběhy, které jsem vyslechla, končily několik měsíců po první hospitalizaci opět v nějakém psychiatrickém zařízení. Aby zde pacient dostal na několik měsíců pevný režim, skupinové a individuální terapie, 3x denně jídlo a ustlanou postel a... byl opět propuštěn... a zase hospitalizován... a takhle stále dokola...“ přibližuje téma režisérka Rozálie Kohoutová. „Uvědomila jsem si, že opakované hospitalizace celý zdravotnický systém zatěžují několikanásobně více, než kdybychom investovali do prevence.“

Přidáno: 22 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste

Duševní nemoc není něco, co by si člověk pořídil dobrovolně. Je s vámi neustále. Stává se součástí vašeho života i domova. Domov je také ústředním tématem snímku režiséra Martina Páva, který sleduje snahu dvou lidí se schizofrenií, Zdeňky a Milana, vybudovat si po letech zápasu s nemocí vlastní bydlení. Zdeňka po 17 letech léčby prochází rozvodovým řízením se svým manželem a poprvé v životě bydlí sama. „Přišlo to v roce 2000, Štědrý den byl ještě v pohodě, pětadvacátého už na mě rodina pozorovala nejistotu a nezvyklé pohyby a šestadvacátého jsem se začala houpat v křesle, spadla mi hlava a přestala jsem mluvit. Nevěděla jsem ani, kdo jsem, já byla úplně mimo. Manžel okamžitě zavolal záchranku, která mě odvezla na psychiatrii. Vzpomínám si, že jsem v noci nemohla spát a chodila jsem na chodbu, dívala jsem se do nebe na ty hvězdičky, a slyšela jsem hlasy, jak mluví: Zdenko, pojď za námi nahoru, tady ti bude s námi dobře.“ Milan strávil v jihlavské léčebně celkem 22 let: „Devatenáct dní před koncem vojny jsem se nervově sesypal, šel jsem do Vojenský nemocnice, začal jsem se bát, že mě stíhá nějaká mafie, že mně někdo chce něco udělat.“ ... Pro režiséra Martina Páva bylo setkání s hrdiny filmu životní zkušeností: „Jak v Milanovi, tak ve Zdeňce je cítit velká životní síla a optimismus, což mi místy přišlo až neuvěřitelné vzhledem k těžkostem, které si nosí v sobě... V době, kdy jsme s Milanem natáčeli, pro něj byly stále novinkou činnosti jako zalít si čaj nebo cestovat MHD. Zdeňka se zase celý život starala o manžela a o děti. Svoji potřebu pečovat o ostatní si nyní nahrazuje v chráněné dílně ve Fokusu v Českých Budějovicích, kde ráda a často vaří pro ostatní klienty.“ Ve filmu Zase doma jsou vidět roušky a respirátory, točilo se v době pandemických omezení: „Pandemie bych řekl, že témata duševního zdraví oholila na kost. Skupinové programy, kam lidé trpící duševním onemocněním často docházeli, byly omezené na nutné minimum, nebo zcela zrušené. To se týkalo jak Zdeňky, tak Milana. Zdeňka se snažila držet kontakty s klienty z chráněné dílny alespoň telefonicky. Milan si během pandemie našel na chráněném bydlení přítelkyni Jitku, kolem které se otáčel jeho život. Díky pandemii vyšla ještě více na povrch důležitost skupinových programů pro duševně nemocné. Bylo vidět, jak pro ně představují jediné záchytné body v této nenormální době,“ shrnuje režisér Martin Páv.

Přidáno: 22 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste

Psychóza je vyhrocený psychiatrický stav, s nímž nemocný sám nic neudělá,“ přibližuje režisérka Dagmar Smržová. „Nedá se rozmluvit, vysvětlit, pozastavit, laik si s ním většinou neví rady. Člověk v psychóze musí především dostat léky ve vysokých dávkách, a měl by být izolovaný, aby co nejrychleji získal pocit bezpečí. V psychóze se totiž cítí jako nahý, bez jakékoli ochrany a opory. Ostatním lidem se jeví jako nebezpečný, nevyzpytatelný, agresivní. Díky malé dosavadní osvětě lidé většinou neví, že se jedná o zoufale vystrašeného člověka,“ vysvětluje režisérka, která pro svůj film oslovila tři ženy s bezprostřední zkušeností s psychózou v rodině. Pavla Hradecká má tři magisterské diplomy a v dětství ani dospívání psychickými obtížemi netrpěla. „A pak přišel ten moment, kdy jsem odjížděla na služební cestu do Francie,“ vzpomíná. „Odjížděla jsem tam jako člověk trošku unavený, ale v plné síle, zpátky jsem se vrátila jako paranoidní blázen. Já jsem se probudila ve čtyři ráno a viděla jsem místo prosklených dveří v paneláku obrovský rudý telefon, pak jsem se podívala na svůj telefon, tam jsem viděla rudou záři. Slyšela jsem kroky nad sebou a myslela jsem si, že ten člověk z bytu nade mnou mě jde zabít. Opravdu jsem reálně slyšela, jak chodí, jak si jde zavolat výtah a jak jde do patra. Při představě, že bych halucinovala tak, že bych slyšela zvonek, tak si umím představit, že bych třeba skočila z okna,“ vypráví Pavla svoji extrémní zkušenost s psychotickou atakou. Pomoc při těchto stavech je v České republice v rukou rychlé záchranné služby. S tou jezdí také lékařka Gabriela Bedrnová, jejíž syn trpí stejným onemocněním. „Když jedeme na psychiatrickou indikaci, může to být třeba první ataka té nemoci. Musím to zkonzultovat s psychiatrem, zavolat do léčebny, a ještě se mi nestalo, že by mi ho nevzali. Našeho Pavla takhle odváželi už čtyřikrát,“ popisuje lékařka. „Je zlej, strašně mě obviňuje, pořád někde poletuje, nejí, nespí, vejde do toho pak nějaký drogový exces, alkohol. Pak už to nevydržím, opakovaně jsem musela volat záchranku, to mám zjednodušený, protože mě tam každý zná.“ Záchranáři se do vyhrocených situací dostávají u celého spektra diagnóz, agresivní může být i diabetik s nízkou hladinou cukru nebo uživatelé pervitinu v toxické psychóze, kteří mají velkou sílu a necítí bolest. „Když si vzpomenu, kolik psychotiků jsme odváželi, tak to je jeden z deseti, kteří končí spoutaní na břiše pod dohledem policisty, je to výjimečný, většinou se domluvíme. Já se snažím být slušná a hodná, aby to šlo po dobrým,“ popisuje Gabriela Bedrnová. Psychóza člena rodiny zasahuje celou rodinu, potvrzuje Jitka Machová, jejíž syn žije v detenčním zařízení opavské věznice. „Když byl v práci první rok, tam se to rozjelo. Křik, agrese naprosto nezvladatelná, on stál proti mně a neviděl mámu. Viděl toho zlýho, to nebyly jenom hlasy, on je viděl, opravdu reálně viděl nějaký zrůdy. Stupňovalo se to, pak se k tomu přidaly drogy, protože víme, že drogy jim uleví. Já jsem spala v kuchyni na kanapi, což znamená, že jsem nespala, protože on v noci žil, vařil, chodil, mluvil, budil, křičel, dostával záchvaty. Ty nástupy potom byly horší a horší, v noci jsme končili na ulici, protože jsme museli utéct...“

Přidáno: 22 Pro 2022
Pro stažení se přihlaste