„Martino!“ zavolala energicky Joana Turková. Svraštila čelo, protože se nic neozývalo. Utřela si ruce o zástěru a šla do obývacího pokoje. Martina seděla s nohama na gauči a držela před sebou časopis. „Ty jsi mne neslyšela?“ zlobila se Joana. „Jídlo je na stole.“ Martina ani nezvedla hlavu od čtení. „Nemám hlad.“ Joana zakroutila hlavou. Už měla na jazyku něco ostřejšího, ale spolkla to. Všimla si, že dcera drží časopis obráceně. „Netrap se, Philippovi do toho včera určitě něco přišlo.“ Martina vyskočila. „Mohl snad zavolat! Jak to, že ho vůbec nenapadne omluvit se?“ Joana potlačila úsměv. Chtěla bych být takhle mladá, pomyslila si. „Určitě ti řekne, co jej včera zdrželo,“ řekla. „To už mohl říct dávno. Mami, já už si to nenechám líbit!“ Dívce zčervenaly tváře. „Buď přece trpělivá. Možná, že onemocněl. To tě nenapadlo?“ „Není nemocný. Volala jsem do továrny.“ „Tak jsi s ním přece mluvila?“ podivila se matka. „Nemluvila!“ Děvče sklonilo hlavu. „Položila jsem sluchátko, když se ohlásil.“ Matka si povzdychla. Už delší dobu pozorovala mezi mladými rozepře. A přitom se ti dva k sobě tak báječně hodili! Joana měla Philippa ráda, už v něm viděla svého zetě.
Přidáno: 06 Lis 2023
Pro stažení se přihlaste