„Rozptylte se trochu a snažte se mu odříznout cestu do hor!“ zahulákal šerif Phil Grosse, dodávaje svým slovům důraz širokým rozmachem ruky. Čtyři zběsile jedoucí muži se ihned rozvinuli do široké čáry, ženouce své zpěněné koně po planině, řídce porostlé zaprášenou trávou. Jejich napjaté tváře, pokryté potem a prachem, měly urputný výraz; asi takový, jaký se objevuje na obličeji lovce, jemuž stále uniká vyhlédnutá kořist. Nebylo divu. Těch pět mužů, včetně šerifa Grossea, byli nejhouževnatější představitelé zákona v rozsáhlém kraji, ohraničeném na severu úbočími coloradských hor a na jihu širokým pásmem Rio Grande. Celé Nové Mexiko je znalo a mohlo na ně při každé příležitosti vsadit všechny peníze, ať už šlo o jízdu na koni či o rychlou a přesnou střelbu. Obyčejně se stávalo, že šerif Grosse se svou družinou dostal provinilce již několik hodin po činu. Jen v řídkých případech byl nucen se vydat na dlouhou cestu, z níž se pak pravidelně vracel s mužem, který byl svázán lasy do úhledného balíčku. Stávalo se také, že místo spoutaného provinilce přivážel jeho skalp, ale to se přiházelo tak málokdy, že to bývalo pro město Hartwick, sídlo zmíněného šerifa, stejně senzační událostí, jako třeba příjezd kočovného divadla.

Přidáno: 04 Kvě 2021
Pro stažení se přihlaste

„Ještě devět mil…“ promluvila rozložitá stará žena, pohodlně opřená v koutě sedadla. Drkotající dostavník právě minul rozsochatý suchý strom na kraji prašné cesty, probíhající jednotvárnou prérií jako sedavá brázda mezi nekonečnými plochami vyprahlé hnědi, již tvořila spálená tráva. Štíhlá dívka, již tato poznámka patřila, vyhlédla s unaveným povzdechem z úzkého okna zaprášeného vozu. Vzápětí se s novým povzdechem opřela o potrhanou koženou podušku a odhodila z čela nepokojnou kadeř plavých vlasů. „Zdá se mi, jako bychom jeli celý rok!“ řekla příjemně znějícím hlasem, v němž pronikala stopa únavy. „Není tomu ani čtrnáct dní, co jsem odjela z Black Hillu, ale vsadila bych se s každým, že je to celá věčnost…“

Přidáno: 04 Kvě 2021
Pro stažení se přihlaste