Mezi severskými romány zaujme tato baladická kniha finského autora jistě zvláštní místo. Je věnována drsnému životu Laponců, žijících na nejzazším severu Skandinávského poloostrova jako svébytný kmen, jenž ani na území finském ani norském nesrůstá s ostatními obyvateli, nýbrž přísně a samozřejmě udržuje svůj životní řád, své zvyky a svou morálku. Je to morálka chudoby, cti, skromnosti a hrdé uzavřenosti, je to životní řád ustavičného a nemilosrdného boje s přírodou. Nad krajem, nad lidmi i v lidech vládne ustavičná zima, šero, sníh a led — a přece i tu jihne krutost mrazu v líbeznou předtuchu kratičkého jara a v radostný výkřik ještě kratšího léta. Básník, jenž prožil řadu let přímo mezi těmito svéráznými, nehýčkanými lidmi, dovedl vypovědět všechnu svou lásku a obdiv ve zkratkovitě a zlomkovitě, řekli bychom mlčenlivě vyprávěném příběhu starého Máreha Anta, kdysi boháče a nakonec div ne žebráka, na příběhu, kolem něhož se zvědavě a tiše tlačí tváře a osudy všech ostatních obyvatelů horské Seveřiny a sousedního Poutakuru, právě tak jako ty tváře zvědavců do pootevřených dveří při onom prapodivném soudním přelíčení s Márehem Antem. Manninen dovede několika skoupými slovy evokovat krajinu i lidi a jako pravý básník bez dlouhých řečí rozhrnout oponu neznámé skutečnosti. Jen málo stránek má ta kniha, a chtěli byste ji nazvat eposem. Tak mohutně při vší jednoduchosti vystupuje tvář laponského lidu a jeho domoviny, tak živě cítíte to obecně lidské, to čisté a velké, co se skrývá za prostičkými příhodami prostičkých seveřanů. Číst takovou knížku je věru něco podobného jako pročistit si plíce prudkým douškem čistého mrazivého vzduchu.

Přidáno: 21 Zář 2022
Pro stažení se přihlaste