Žena středního věku, choť významného průmyslníka, které nic nechybí — peníze zmohou všecko — a měla by tedy být šťastná, opustí jednoho dne tento blahobyt a odejde po boku jednoho spisovatele za nejistým osudem. — Pozor, kýč! zavětří čtenářův intelekt. Neboť kolik už hraběcích dcer s cirkusáky... Nereagujme překotně; v tomto případě jde jen o modelovou situaci. Spisovateli Nossackova formátu jsou přece dojemné příhody, pokud je líčí, pouze výchozím bodem. A proto tu není sešitového psychologismu; stojí před námi čtyři protagonisté, kteří sice hnětou své životy po svém, ze svobodného rozhodnutí současného nebo minulého, ale tím také každý sám. Přemáhají však svou „vrženost do existence" nejen tím, že se brání úloze, kterou jim přidělil konformní sociální i dobový kontext, ale i bojem s determinovaností svého já. Tento všudypřítomný a neustálý zápas je tedy tragický, neboť nemůže mít vyvrcholení, ukončení, vítězství. Postavy příběhu se setkají a zase se rozcházejí, každá jinam, protože si navzájem nemají co říci; ničí život není sdělitelný. Ani tím, čemu se říká láska. A ani tím, že se tak najednou skončí. Smrt milenců je náhodná a tedy nesmyslná a téměř symbolizuje jejich zápas o životní esenci. (Anebo obráceně; je vlastně logickým důsledkem poznání, ke kterému dospívají Nossackovi hrdinové, není tedy tragická.) A kde je katarze? V odcizené, slepé sebejistotě průmyslníka Helldegena, který na nic nemá čas, v neklidném těkání jeho ženy, hledající své splnění v porozumění druhého člověka, v „nezávislosti" vnitřní rezignace, do níž se uzavřel podnikatelův otec, nebo snad v mučivé vyvrženosti spisovatele Mönckena, nesoucího svůj úděl, kterým z dobrovolného rozhodnutí neúchylně naplňuje svůj život? Slovem: je vůbec aristotelovská očista možná? Nossack se jen táže. A měl by každý, kdo sezná, že nejde o variaci proslulých lechtivých sladkobolností.

Přidáno: 12 Úno 2024
Pro stažení se přihlaste