Tina se s chutí, ostatně jako pokaždé, pustila do svého oběda. Bylo dokonce slyšet, jak jí chutnalo. Radostně a spokojeně vrtěla ocasem. Marie Wallisová s láskou svou fenu hladila. Sedla si k ní na bobek a chvíli přihlížela, jak žere. „Ty jsi ale hodný pes, moje milá Tino.“ Marie si položila na Tinu hlavu a dívala se se zasněným úsměvem do údolí, které zaplavilo slunce. V dáli uprostřed lesa viděla zámeček u stříbřitě lesklého jezera. Byla to moc krásná stavba. Za ním se vypínal vítězně k nebi horský masiv. Nebe bez jediného mráčku. Ničím nerušený mír se vznášel nad vrcholy a údolím a člověk měl pocit, že je nekonečně blízko věčnosti kosmu. Marie vychutnávala to mlčení, onen balzám na duši, přijímala je jako nejchutnější pokrm, který byl připraven jen a jen pro ni. Jak nádherné a romantické je údolí a jeho okolí! projelo Marii hlavou a její ústa ozdobil šťastný úsměv, který tolik znamenal.
Přidáno: 08 Led 2024
Pro stažení se přihlaste