Jiří Stránský (*12. 8. 1931 – †29. 5. 2019) dovedl s nesmírnou dávkou moudrosti, nadhledu i humoru vtisknout do stránek svých románů, povídek a scénářů nejtěžší chvíle vlastního života. Ten jako by přímo ztělesňoval moderní československé dějiny.
Přidáno: 15 Říj 2021
Pro stažení se přihlaste
Jedna z nejpopulárnějších českých hereček rekapituluje svoji životní a profesní dráhu. Vzpomíná na svá setkání s významnými osobnostmi kulturního života, jako byl Rudolf Deyl ml., Vlasta Chramostová, Martin Frič, Jan Werich, Radoslav Brzobohatý, Vladimír Dvořák, Jiří Hubač či Karel Šíp. Mnohostranný herecký talent Jiřiny Bohdalové se uplatnil napříč žánry a herečka ztvárnila nezapomenutelné role na divadle, filmovém plátně i v televizi. Ty nejvýraznější z nich si v dokumentu Viktora Polesného také připomeneme.
Přidáno: 27 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Podobně jako celá řada velkých českých herců začínal i Otakar Brousek (28. 9. 1924 – 14. 3. 2014) svou hereckou kariéru u ochotníků. A také jako řada jeho kolegů patřil ke generaci, jíž se dostalo už v dětství a mladí hudebního vzdělání. Hrál na housle, zpíval ve sboru. Zájem o literaturu, nejen tu divadelní, stejně jako o výtvarné umění, byl vždy samozřejmostí. Vedle komplexních múzických zájmů ale také hodně sportoval. Ve zdravém těle zdravý duch – tak se tomu říkávalo, anebo podle starých Řeků kalokagathia – dokonalá harmonie těla a ducha. Otakara Brouska si veřejnost pamatuje hlavně jako divadelního herce a majitele podmanivého hlasu. Z velkých divadelních rolí jmenujme např. Bruta v Juliu Caesarovi, Borise Godunova, profesora v Loupežníkovi či Johna Proctora v Čarodějkách ze Salemu. Před kamerou ztvárnil na sedmdesát rolí. Jednu z posledních rolí pak v televizním filmu Viktora Polesného Smyčka, který je rovněž podepsán pod tímto pořadem. Otakar Brousek byl také výborným recitátorem, konferenciérem, dabérem a voiceoverem.
Přidáno: 15 Říj 2021
Pro stažení se přihlaste
Před 85 lety se narodil známý televizní, filmový a divadelní herec Bořivoj Navrátil, který byl jednatřicet let členem činohry Národního divadla a diváci ho znají z filmů i televizních seriálů. Pocházel z Kroměříže, kde žil v harmonické rodině s otcem, maminkou a starším bratrem. Ve třech letech mu maminka zemřela na tuberkulózu. Otec se z toho psychicky zhroutil, a přestože se znovu oženil, aby chlapci měli novou matku, měsíc po svatbě spáchal sebevraždu. Bořivojovi byly tehdy tři roky, jeho bratrovi šest let. Po rodinné poradě, kdy se uvažovalo i o rozdělení bratrů, se jich ujala sestra otce. Kluci od ní měli zakázáno, aby ji oslovovali maminko. Teta na tom trvala, aby si stále uvědomovali, že měli svou vlastní matku. Chlapci žili v rodině tety a strýčka, který stavěl dům, financovaný ze svých úspor a částečně i z dědictví obou sirotků po rodičích. Podle tehdejších zákonů mohl být dům napsaný pouze na jednu osobu, a protože sourozenci Navrátilovi byli nezletilí, dům byl napsaný na strýce. Strýc byl dělník a komunista. V roce 1950 začaly stranické čistky. Hledaly se důvody, proč některé členy strany dostat za mříže a v případě strýce se jako vhodný důvod jevilo okradení nebohých sirotků. Vždyť si sám pro sebe postavil z jejich dědictví dům. Marně oba sourozenci psali nejrůznější prohlášení, že tomu tak nebylo, že se o ně vzorně staral a vše se odehrálo po domluvě s nimi. Strýc byl na dva roky odsouzen do jáchymovských dolů. Rodina byla vyhnána z domu, který konfiskoval jakýsi komunistický funkcionář. Strýc byl v lágru, starší bratr odešel na vysokou. Bořivoj dokončil studium střední školy v Jihlavě a v osmnácti letech nastoupil na JAMU. Po absolvování školy nastoupil do angažmá do Českého Těšína, pak do Ostravy, Opavy a posléze do Prahy. Do Jihlavy za tetou a strýcem však pravidelně dojížděl až do jejich smrti. Vzpomíná, že mu svou láskou dokázali nahradit rodiče, na které však nikdy nezapomněl a jejich předčasnou smrt těžce nesl celý svůj život…
Přidáno: 01 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Život a tvorba jedné z nejpopulárnějších českých hereček. Sedmdesáté narozeniny oblíbené herečky Daniely Kolářové připomínáme jejím bilančním portrétem, který natočila s režisérem G. Agathonikiadisem před třemi roky. Vrací se v něm do svého dětství, které prožila v Karlových Varech poznamenaných odsunem německého obyvatelstva. Kulturní život v lázních však ani poté, co zdejší sanatoria získala jména sovětských měst a hrdinů, neutichl, a právě zde budoucí herečka objevila kouzlo divadelních prken. Na jeviště se postavila poprvé v devíti letech a již tehdy byla rozhodnuta o své budoucí profesi, ačkoliv maminka – pracovnice divadelní účtárny – se s dceřinými představami o živobytí musela dlouho smiřovat. Po studiích na DAMU nastoupila roku 1968 do angažmá Divadla S. K. Neumanna, od roku 1971 do současnosti zachovávala věrnost Divadlu na Vinohradech. V době začátků na profesionální scéně však již měla za sebou první zkušenosti za filmovou kamerou – zahrála si Bohunku v adaptaci Páralova románu „Soukromá vichřice“. Popularitu jí v následujících letech vynesly především filmové a televizní postavy v dnes již legendárních snímcích či seriálech (Slasti otce vlasti, Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem, Na samotě u lesa, Taková normální rodinka…). V porevolučních letech se Daniela Kolářová stala poslankyní České národní rady a jí vlastní citlivost a potřeba pomáhat postiženým ji přivedly ke spolupráci s nadací Duha. Její herecká dráha však nebyla přerušena, a stejně tak nepolevila divácká přízeň, kterou pravidelně osvěžují výrazné a různorodé role. Daniela Kolářová nicméně v portrétu nevystupuje pouze jako herečka, ale především jako člověk s pevným světonázorem. Vypráví také o proměně životních priorit, která upevnila její blízký vztah k přírodě a spolu s ním pokoru i vlastní štít proti civilizační úzkosti. Umění hrát prokázala sobě i publiku již dávno, umění žít je však celoživotní dřinou, která v případě Daniely Kolářové dosáhla zadostiučinění.
Přidáno: 01 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Setkání s klasikem české televizní režie, spolutvůrcem seriálů Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Chalupáři, Byl jednou jeden dům, Cirkus Humberto a dalších. František Filip, režisér Československé a posléze České televize, se může pyšnit přibližně šesti sty televizními pořady. Mezi nimi jsou nezapomenutelné tituly inscenací, pohádek, seriálů, oper, operet, dokumentárních filmů i živých přenosů. Je podepsán i pod několika celovečerními filmy. Jeho celoživotní dílo je nejen co do počtu nesmírně obsáhlé, ale udivuje i svou tvůrčí hodnotou. Proslulý televizní scenárista Jiří Hubač o něm řekl: „František Filip patří k zakladatelům televizní režie. Objevil a celou svou prací obhajoval televizní specifiku a vytyčoval základní výrazové prostředky nového dramatického umění. František Filip je televizní klasik, patřící k žijícím legendám.“
Přidáno: 01 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
To, co pro českou veselohru znamená mezi herci Jiřina Bohdalová nebo Iva Janžurová, tím je pro českou televizní komedii Gustav Oplustil. Jeho jméno je spojeno nejen s řadou skvělých kabaretů, povídek, mikrokomedií, veseloher, scének a seriálů, ale je synonymem pro televizní zábavu vůbec. Zásadní je jeho spolupráce s režisérem Zdeňkem Podskalským, se kterým vytvořil nerozlučnou dvojici. Spolu napsali scénáře k proslulým příběhům o Alfonsi Karáskovi, příběhy, ve kterých propojili hrané scénky a písně. Stvořili tak nový žánr hudební televizní komedie, která je dodnes originální nejen u nás v Čechách.
Přidáno: 01 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
O svém životě s hudbou vypráví populární zpěvačka, textařka a držitelka devíti Zlatých slavíků. Pozitivní energie, vstřícnost a ochota, se kterou tento portrét s režisérkou Zuzanou Zemanovou natáčela, ji provází celý život. Populární zpěvačka, textařka, herečka i moderátorka prožila dětství v harmonické rodině na Ostravsku. Následně vystudovala herectví na JAMU v Brně. V roce 1963 uspěla v pěvecké soutěži „Hledáme nové talenty“ a začala točit pro rozhlas. V té době začala mít vážné zdravotní problémy, které zvládala s obdivuhodným nadhledem. Vzestup k popularitě nastal s příchodem do Prahy v roce 1969. Začali o ni projevovat zájem známí skladatelé (např. Karel Svoboda pro ni napsal písně jako „Gvendolína“ nebo „Studánko stříbrná“). Hlasové nedostatky Hany Zagorové – nakřáplý hlas se špatnou výslovností sykavek, se paradoxně staly její předností. Repertoár osobité zpěvačky měl po celá 70. a 80. léta značně kolísavou kvalitu – od skutečně kvalitních šansonů s působivými texty (z nichž mnohé si napsala sama) ke kolovrátkovému popu. Počátkem 70. let hostovala v Semaforu („Kytice“), poté se téměř výhradně soustředila na zpěv. Od roku 1973 spolupracuje s kapelníkem a skladatelem Karlem Vágnerem. Zpívala s Petrem Rezkem (hity „Asi, asi“; „Duhová víla“) a počátkem 80. let ji začali doprovázet mladí zpěváci Petr Kotvald a Stanislav Hložek. Po této éře se její repertoár stal více šansonovější a kvalitnější. V roce 1989 podepsala petici Několik vět, což vedlo k dočasnému zákazu činnosti těsně před pádem komunismu. V komorní písňové tvorbě pokračovala i v 90. letech. Prvním manželem Hany Zagorové byl od roku 1986 tanečník Vlastimil Harapes. S ním se v roce 1991 rozvedla a vzápětí se podruhé provdala za slovenského operního pěvce Štefana Margitu, jehož po omezení svých vlastních aktivit doprovázela na koncertních turné a divadelních angažmá po celém světě.
Přidáno: 01 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Životní a profesní příběh přední české herečky... Přední česká herečka Iva Janžurová je absolventkou pražské DAMU. Po studiích a ročním angažmá v libereckém divadle F. X. Šaldy se v roce 1964 stala členkou souboru Divadla na Vinohradech, kde působila více než dvě dekády, než se v roce 1988 stala členkou činohry Národního divadla. Ve filmu Janžurová debutovala začátkem 60. let, výrazný úspěch jí přinesla hlavní role v Kachyňově válečném dramatu Kočár do Vídně a následně v komediích Svatba jako řemen, Pane, vy jste vdova nebo Zabil jsem Einsteina, pánové.... Janžurová také ztvárnila v 70. letech hlavní role ve snímcích Juraje Herze Morgiana a Petrolejové lampy. Filmografie Ivy Janžurové obsahuje také desítky televizních rolí. Diváci si jistě vybaví například legendární seriály Nemocnice na kraji města nebo Píseň pro Rudolfa III., snímky Ikarův pád nebo Strach má velké oči... Iva Janžurová je držitelkou řady prestižních ocenění, mimo jiných Ceny Alfréda Radoka a Ceny Thálie. Režisérka Alena Činčerová svým dokumentem představuje Ivu Janžurovou nejen jako jednu z nejverzatilnějších českých hereček, ale také jako jedinečnou osobnost a nechává diváky nahlédnout do jejího soukromí.
Přidáno: 01 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Ivo Paukert, významná televizní osobnost, spjatá především s oblastí zábavné tvorby, režisér mnoha pořadů, které se zapsaly do povědomí diváků... Celých padesát let svého života stál u pomyslného režijního pultu. Opravdový mistr televizní zábavy. Počet pořadů (je jich mnoho set) a počet hodin vysílání (mnoho desítek tisíc), pod nimiž je podepsán, berou dech. A přitom každý z těch pořadů a každá minuta vysílání jsou podloženy přesnou přípravou a důkladnou znalostí látky, kterou točil. Pan režisér Paukert totiž velmi dobře znal pravidlo všech skutečných mistrů humoru – že smát se má divák, ne ten, kdo baví – a že obstát se ctí na poli oboru, zvaného zábava, je především pěkná dřina. A že k tomu člověk samozřejmě musí mít smysl pro humor, to jest schopnost vidět věci v širokých souvislostech a „lépe věděti“, jak říkal Jan Werich, to bylo u Iva Paukerta samozřejmostí.
Přidáno: 01 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Obsahy(1) Životní příběh přední české herečky pohledem jejího syna Josefa. Profesionální život Libuše Šafránkové se odvíjel s notnou dávkou hereckého štěstí. Ihned po ukončení konzervatoře míří do Prahy, kde získává angažmá v Divadle Za branou. Herečka s mimořádným talentem, která je obdařena výjimečnou múzičností, byla u Krejči okamžitě pověřena velkým divadelním úkolem. Otomar Krejča jí ve své inscenaci Čechovova Racka svěřil roli Niny Zarečné. Po ročním působení v Krejčově Divadle Za branou, které bylo násilně uzavřeno, nastoupila v roce 1972 do pražského Činoherního klubu. Jako členka zdejšího ansámblu zaujala jako představitelka rolí sahajících od klasického typu naivky a servetty k modernímu dramatickému repertoáru. Zahrála si zde například Checcu v Poprasku na laguně, Soňu ve Strýčku Váňovi, Markytu v Doktoru Faustovi, Ninu v Rackovi, Colombinu v komedii Tři v tom, Cathleen v O’Neillově Cestě dlouhého dne do noci, Káťu Kabanovou v Bouři nebo Jenny v Havlově Žebrácké opeře. V roce 1992 společně se svým mužem Josefem Abrhámem Činoherní klub opouští a na krátký čas zakotví v pražském Národním divadle, kde byla v letech 1992–1994 členkou činohry. Před kamerou se poprvé objevila ve dvoudílné televizní adaptaci Babičky (1971) Boženy Němcové. Mladičká Libuše zde upoutala pozornost televizních diváků v postavě dívčí a přesto vážné Barunky. Již od počátku své herecké kariéry Šafránková poutá pozornost svým půvabným zjevem, nezdolným temperamentem a milým výrazem, a tak ji režiséři rádi a často obsazují do pohádek. Srdce diváků si získala jako Popelka z pohádky Tři oříšky pro Popelku (1973), která se stala jedním z tradičnějších vánočních atributů – a spolu s ní i představitelka hlavní hrdinky Libuše Šafránková. Do rolí princezen pak byla Libuše obsazována ještě celé desetiletí. Po kurážné Popelce si zahrála tajemnou Večernici v pohádce Princ a Večernice (1979) a ještě tajemnější a temnější princeznovskou dvojroli ve filmu Třetí princ (1983). Z jejího „pohádkovém repertoáru“ ještě jmenujme filmy Soľ nad zlato (1982) či Malá mořská víla (1975). Vedle líbezných i tajemných princezen si měla možnost zahrát i prostá vesnická děvčata, ze kterých se v posledních letech přehrává do rolí královen (Restaurace U Prince z roku 2005 nebo Fišpánská jablíčka z roku 2008), moudrých čarodějek, jakou byla Halíbela, co má půvab i respekt okolí (Elixír a Halíbela z roku 2000). V televizi si mj. zahrála ještě v pohádkách O Terezce a paní Madam (1976) nebo Vojáček a dračí princezna (1981). Na filmovém plátně se v roce 1993 objevila v roli Štěstí, a to v Zelenkově Nesmrtelné tetě. Pohádkovému žánru se věnuje během své herecké kariéry soustavně. Naposledy si v roce 2011 zahrála roli kouzelnice Micimutr. Uplatňuje se ovšem plně i v ostatních žánrech. Po doslova „raketovém startu“ ji začali režiséři obsazovat nejen do rolí mladých dívek, nebojácných, energických a chytrých, ale i tajemných dívek a žen. Na filmových plátnech je jí také možno vidět ve dvojdílné filmové komedii Můj brácha má prima bráchu (1975) a Brácha za všechny peníze (1978), nebo jako vodnickou holku ve snímku Jak utopit dr. Mráčka (1974). V televizi si zahrála např. v Podskalského komedii Křtiny (1981), v TV zpracování slavné povídky A. P. Čechova Švédská zápalka (1982), v hudební komedii Pan Pickwick (1987), v dramatu inspirovaném osudy československých letců po návratu do vlasti Hřbitov pro cizince (1991) nebo v komedii Bernarda Sladea Stará láska nerezaví (2003). Ani později, když opustila role princezen a zaměřila se na zralejší postavy, neztratila svou křehkost, notnou dávku dívčího půvabu a zvláštní čistotu. Nezapomenutelné jsou její „trpělivé maminky a manželky“ z filmů jako Vrchní, prchni! (1981), Báječná léta pod psa (1997), Obecná škola (1991) nebo Všichni moji blízcí (1999). Svůj komediální talent – naplno a s velkým úspěchem – předvedla také ve filmech Slavnosti sněženek (1983) nebo Vesničko má středisková (1985). Máme tak možnost sledovat její důstojný herecký přerod od pohádkových princezen, mladých energických dívek k typově různorodým postavám. Zajímavé příležitosti dostala v devadesátých letech, kdy začala hrát úlohy žen, kterým není cizí ironie, ale ani mírně skeptický humor. Velkou přízeň diváků a přímo masovou popularitu Šafránkové přineslo i účinkování v seriálech, do kterých je velmi často obsazována (Cirkus Humberto, Náhrdelník, Četnické humoresky). Velmi často se jak na plátně, tak na televizní obrazovce objevuje po boku svého muže Josefa Abrháma. Ať je to v komedii Svatební cesta do Jiljí (1983), v životopisném snímku o K. Čapkovi Člověk proti zkáze (1989), ve filmovém ztvárnění hry V. Havla Žebrácká opera (1991), v televizním seriálu Náhrdelník (1992), kde si zahrála hlavní roli zpěvačky Josefíny, v televizním zpracování slavné komedie A. P. Čechova Jubileum (1985), v úsměvném příběhu o svérázném doktorovi a jeho manželce Doktor Munory a jiné lidé (1997) nebo v televizní mikrokomedii Dokonalý muž, dokonalá žena (1986) či ve filmu Všichni moji blízcí (1999).
Přidáno: 27 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Životní a profesní příběh významné české divadelní a filmové herečky. Nina Divíšková bezesporu patří k našim nejvýraznějším herečkám, i když skutečného uznání u publika se dočkala spíše v pozdějších letech. Narodila se v roce 1936 v Brně. Její tatínek byl sportovec, automobilový závodník, jeskynní potápěč a nesmírně populární osobnost, maminka umělkyně a taneční pedagožka. Vystudovala pražskou DAMU a už zde se setkala se svým celoživotním partnerem, režisérem a hercem Janem Kačerem. S ním a s řadou dalších hereckých osobností pak spoluvytvářela slavnou etapu ostravského Divadla Petra Bezruče konce 50. a první poloviny 60. let. Její divadelní život je ale spjat především s pražským Činoherním klubem, v jehož angažmá setrvala 35 let. Vrcholné období jejího jevištního umění tak utvářely legendární inscenace, z nichž jmenujme alespoň groteskní Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Zločin a trest Evalda Schorma, Menzelovu Mandragoru či Višňový sad v režii Jana Kačera. Po odchodu z Činoherního klubu Nina Divíšková hostovala na předních pražských scénách, z nichž nejvíce se do povědomí publika zapsala v Dejvickém divadle, kde se po devět let vžívala do role matky v kultovní inscenaci Petra Zelenky „Příběhy obyčejného šílenství“. Ve filmu ztvárňovala až do zralého věku spíše vedlejší role, mezi nimiž vynikala postava pacientky psychiatrické léčebny ve snímku Evalda Schorma Návrat ztraceného syna (1966) či intrikářská Otýlie v Morgianě Juraje Herze (1972). Výraznější příležitosti před kamerou získala až v pozdějších letech – například ve filmové verzi Příběhů obyčejného šílenství (2005), v komedii Anglické jahody (2008) a hlavně v populární postavě babičky Běty ze seriálu Vyprávěj (2009–2013).
Přidáno: 27 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Obsahy(1) Portrét oblíbeného komika filmového plátna, jedné z ikon pražského Činoherního klubu 60. let, herce nenapodobitelného temperamentu a nezaměnitelné jevištní existence, ale rovněž autora divadelních her a bývalého disidenta a signatáře Charty 77, natočil v roce 2010 s Pavlem Landovským režisér Jiří Strach... Pavel Landovský (*11. 9. 1936 – †10. 10. 2014) se po maturitě na strojní průmyslovce několikrát marně pokoušel dostat na studium herectví na DAMU. Prošel jako statista divadelními scénami v Šumperku, Klatovech a Pardubicích. Nakonec na 10 let zakotvil v pražském Činoherním klubu, kde působil rovněž jako příležitostný dramatik (hry Hodinový hoteliér či Chudobinec aneb případ vesnického policajta). Po podpisu Charty 77 odešel do emigrace do Rakouska, kde se stal herce Burgtheateru. Od roku 1989 ovšem opět hrál i doma v ČR. V roce 1990 se rovněž vrátil na prkna svého rodného divadla – do Činoherního klubu – kde nezapomenutelným způsobem ztvárnil sládka ve hře Václava Havla Audience. Na filmovém plátně zazářil již v šedesátých a počátkem sedmdesátých let (např. ve snímcích Ostře sledované vlaky, Markéta Lazarová, Utrpení mladého Boháčka, Svatba jako řemen, Adelheid, Slaměný klobouk atd.) Po návratu z emigrace se opět zapojil do tvorby svým nezapomenutelným majorem Terazkym v komedii Černí baroni. V poslední době se pak objevil mj. ve snímcích Cesta pustým lesem, Nejasná zpráva o konci světa, Amerika, Kousek nebe, Vratné lahve, Chyťte doktora či Stínu neutečeš. Významný a velice svérázný, osobitý a svobodomyslný herec se v průběhu let propracoval mezi nejoriginálnější i nejuznávanější české herce.
Přidáno: 27 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Životní a profesní příběh svérázného herce a držitele Thálie za celoživotní mistrovství
Přidáno: 04 Říj 2021
Pro stažení se přihlaste
Představitel svérázného Karla Arazíma z oblíbeného seriálu Četnické humoresky slaví 65. narozeniny. Při této příležitosti nabízíme divákům portrét Tomáše Töpfera, herce, scenáristy, divadelního ředitele a pedagoga, politika i podnikatele, člověka mnoha aktivit. Jaký je tento muž s pozoruhodnými osudy ve skutečnosti? Co všechno nám o sobě prozradí on sám a lidé, kteří jsou mu hodně blízko?
Přidáno: 27 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Lehkost, s jakou interpretoval chytlavé melodie písní s chytrými texty, je dodnes odzbrojující. Pohybové, scénické, herecké nadání, které mu bylo dáno do vínku, brzy objevili i filmoví režiséři. Na Miloše Hrmu z oskarového snímku Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky diváci už nikdy nezapomenou. Comeback, který Václav Neckář nyní prožívá, musel přijít. Zpěvák, interpret jeho kvalit, nemohl zůstat v zapomnění. Refrén z jeho balady Půlnoční si notují jak mladí, tak jeho souputníci. Ten malý vzrůstem, ale duchem velký, statečný muž má totiž stále schopnost dojímat.
Přidáno: 28 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
O svém soukromém i profesním životě vypráví dlouholetý sólista baletu Národního divadla v Praze, pedagog a choreograf... Vlastimil Harapes se narodil 24. července 1946 v Chomutově. V roce 1965 dokončil státní konzervatoř a od roku 1971 působil jako sólový tanečník v baletním souboru pražského Národního divadla. Za svou mnohaletou uměleckou kariéru hostoval mj. v Maďarsku, Rumunsku, Španělsku, Rakousku. V letech 1977–1983 byl stálým hostem Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf/Duisburg (balety Bajadéra, Labutí jezero, Šípková Růženka či Orfeo), několikrát vystupoval v rámci baletního festivalu na Kubě. Po působení na zahraničních scénách se po roce 1989 vrátil do Národního divadla jako choreograf a šéf baletu. Jméno Vlastimila Harapese však není spjato pouze s divadlem a tancem. V 60. letech získal i první příležitosti před kamerou ve snímcích Starci na chmelu a Markéta Lazarová, v níž expresivně ztvárnil mladého německého hraběte Kristiána. Po několika letech se na plátna vrátil v hlavní roli Herzova melodramatu Den pro mou lásku (1976) a následně ztvárnil prince ve strašidelné pohádce téhož režiséra Panna a netvor (1978). Roli šitou na míru, tedy učitele baletu, si zahrál v komediích Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny a Jak se krotí krokodýli. Dnes je členem rady Kyliánovy nadace v Praze, zasedá jako člen poroty na mezinárodní soutěži klasického tance Prix Carpeaux ve Francii, předsedá udílení ceny Philip Morris Ballet Flower Award. Klasickému tanci vyučoval ve Florencii, Římě a na Taneční konzervatoři v Praze.
Přidáno: 28 Čvc 2022
Pro stažení se přihlaste
Herectví bylo snem i cílem pražské rodačky od dětství. Již během studia na konzervatoři dostala první televizní i filmové role a roličky. Velmi výrazně na sebe upozornila jako trošku naivní Naďa ve filmu Jaromila Jireše Mladý muž a bílá velryba, po boku herců Jany Brejchové či Eduarda Cupáka. Koneckonců adaptace dalšího úspěšného Páralova románu Milenci a vrazi v režii Viktora Polesného jí později přinesla další velkou roli zralé Zity Gráfové. Po období „volné nohy“ a angažmá v MDP se stala jednou z výrazných tváří Divadla na Vinohradech, ovšem popularitu jí u nejširšího publika přinesly role v seriálech Sanitka, Hříchy pro pátera Knoxe a dalších. Její hlas jí dal i další příležitosti, často dabuje třeba Meryl Streepovou.
Přidáno: 25 Zář 2024
Pro stažení se přihlaste
